Moje knihy vydává :
vydavatelství Víkend
e-mail :

Tam je můžete objednat.

Stíny    /povídka/

„Mamííííí!“

Cosi zoufale děsivého ji probudilo. Cítila, že něco není v pořádku, že je tady nebezpečí, hrozba, že brzy přijde bolest. Je přece normální, že volala maminku, každá šestiletá holka by to udělala stejně...

Jenže máma se neozvala. V bytě byla tma, jen u její postele svítila malá lampička. Vytvářela strašidelný Stín, baculaté stínítko s potrhanými konci vyrobilo Stín o tvaru obrovské, nafouknuté obludy s mnoha svíjícími se ocásky, chapadly a pařáty, které se tetelením teplého vzduchu zvláštně vlnily. Vyhrožovaly jí, lákaly, jako ta babka před perníkovou chaloupkou lákala Sněhurku na jablíčko, mrazivě mazlivým hlasem říkaly :“Pojď si hrát, schovej se do našeho Stínu, pojď, pojď ...pojď...“

Semlela ji zima, přestože byt byl přetopen. Chloupky na rukou i nohou se ji zvedly a vytvořily po celé kůži malinké ostré kopečky, které brněly a svědily... bylo jí zima po těle, bylo ji zima na duši.

Je doma sama ! Máma někam odešla! Nechala ji tu samotnou, na pospas tomu děsivému Stínu!

Nechala ji na pospas strašidelnému Stínu... a on rostl, vzdouval se, kynul a nabýval síly i strašidelného vzezření. Lampa jako by se trhala, jako by přibývalo chapadel a drápů...

Bála se. Strašně. Vlezla zpátky do postele, ale Stín, ta děsivá obluda začal narůstat až k posteli. V tu chvíli věděla, že ji peřina neochrání. Stín jde po ní. Jde po všem živém... Stín je krvelačná zrůda a dnes má chuť zabíjet. Nevím, jak to poznala, ale věděla to jistě. Ta malá šestiletá dívenka, kterou máma často nechávala v noci samotnou doma.

Natahoval chapadla, napínal se, přibližoval se k ní a při tom bylo okolo takové strašidelné ticho! Každá normální zrůda by aspoň vzdychala, funěla, kvílela nebo naříkala, ale Stín nic. Byl tichý jako ...jako Stín. A to na něm bylo nejstrašnější. Krčila se v koutku pokoje. Musela vyskočit z postýlky a odplížit se do kouta pod okno, ale Stín se rozpínal dál... už ji zahnal až k okennímu parapetu, už ji přinutil vylézt až na něj. Už, už po ní sahal odporným drápem a zespodu ji ovíjel měkkým, hnusně slizkým chapadlem ...už ...už... pot páchnoucí děsem ji stékal po tvářích.

A máma nikde !

A ona volala, tolik volala, Nikdo ji neslyšel. Máma ji neslyšela.

A pak... pak, hnána jakýmsi světlým vnuknutím, seskočila z parapetu a bleskurychle zhasla lampu.

V pokoji byla najednou tma. Klidná a blahodárná, tichá a vznešená, temná, černočerná tma.

„Uffff...“ vydechla dívenka. Zrůda zmizela. Stín se rozplynul.

Napřed ji napadlo, že možná někde číhá, ale pak jí došlo, že kde není světlo, tam není ani Stín... ulehčeně se podívala z okna. Dech se ji pomalu, pomaličku uklidňoval, mysl sbírala síly, myšlenky sse řadily do poslušných obrazců.

Přemýšlela, jestli má rozsvítit hlavní světlo, ale pak jí došlo, že raději ne. Stíny se mohou vytvořit i pod centrálním světlem. Raději bude po tmě... než přijde máma ...jestli přijde... měla strach.

Myslím, že mámy by neměly děti nechávat v noci samotné doma.

„Co jsi říkala?“ vytrhla Vilmu ze snění učitelka.

Vilma sebou vylekaně cukla. „Nic prosím, já jen...“

„Ale něco jsi říkala, já tě slyšela!“ trvala na svém učitelka a tvářila se hodně neústupně. Zdálo se jí totiž, že Vilma není v hodině rodinné výchovy příliš bdělá, že sní a poletuje někde v oblacích, ostatně jako většina třídy. „Žáci!“ říkávala vždy důrazně ,“uvědomte si laskavě, že známka z rodinné výchovy se vám na na vysvědčení započítává stejnou měrou do průměru jako kterákoliv jiná známka, třeba z matematiky, proto od vás také v hodině rodinné výchovy vyžaduji výkony!“ teď ale mlčela přísně Vilmu probodávala očima.

Vilma se ošila: „Říkala jsem, vlastně jen jsem na to tak myslela, že mámy by neměly děti nechávat v noci samotné doma.“

Učitelka pokývala spokojeně hlavou: „S tím bych mohla souhlasit. A je to k tématu, takže proč ses tolik ostýchala to říci nahlas?“

Vilma mlčela. Samozřejmě že to bylo k tématu. Probírali rodinu, funkční a harmonickou rodinu a zrovna si říkali, jak to v takové harmonické rodině chodí. A Vilma věděla, že ta její rodina vůbec harmonická není. Dnes už ji to tolik netíží, našla si své místo v životě, své přátele, své knihy, místa, kam mohla odejít, když jí bylo moc smutno nebo moc zle, ale dřív, když byla malá... neznala svět, tolik se všeho bála a její máma nikdy nebyla po ruce, aby ji pomohla, v těch dobách jí bývalo moc zle. Tehdy měla strach i o život. Dodnes si byla jistá, že mnohdy o něj dokonce doma bojovala. Se Stíny...

Hrozivými, zlými, temnými Stíny, které se narodily ze zla duší lidí a přicházely, když byla doma sama, když rozsvítila lampičku a myslela na svůj strach.

Když pochopila jak se Stíny rodí, lampičku už nezapínala. Když se v noci probudila, sedla si potmě na parapet ona dívala se na ulici, do mírné městské tmy, ale nejraději nahoru, na hvězdy a měsíc, do hlubin vesmíru, kde žádné Stíny neexistovaly. Tam bylo jen světlo a tma.

Jednou se také dívala. Venku byla tma tmoucí. Jen pouliční světla vytvářela ostrůvky jasného, žlutého světla. A pod jedním z nich se zastavila mladá žena. Trošku Vilmě připomínala mámu,. Také měly vysoké boty, krátkou sukýnku a tričko bez rukávů, oděv, ve kterém máma v letních dnech, vlastně spíš nocích, vyrážela do ulic. Malá Vilma netušila kam máma jde ,ani za čím... dnes už to ví. Ale kdo má právo soudit své rodiče...?

Dívala se tehdy, jak mladá žena stojí v žluté záři, jak se prochází sem a tam, jako by se bála vykročit do tmy letní noci. A pak, pak si všimla, že od vedlejší lampy sem také míří světlo a jak se světla protínají, jak se mísí... tam někde na hranici mezi nimi vzniká Stín. Napřed byl malý, drobný, takový ustrašený Stíneček, ale pak mohutněl, asi jak se žena začínala bát.

Vilma přímo fyzicky cítila, že se žena bojí. Chtěla na ni zakřičet :“neboj se, mami, on se živí tvým strachem“, protože si opravdu na chvíli myslela, že to snad bude její máma, ta žena dole, ale sklo nepropustilo ani hlásek. Dívala se na marný zápas ženy se Stínem, který vyrostl do hrůzné velikosti mužského těla, dívala se na boj, na zoufalý zápas o život a slzy smutku jí kanuly po tvářích. Nakonec Stín vyhrál.

Lampa blikla a... v mlžném oparu noci Vilma viděla tělo ženy, už zcela bez života, jak leží pod lampou. Nehybné, bezduché, mrtvé.

Máma se druhý den strašně rozčilovala. Seděla v kuchyni se sousedkou u kávy, tetelila se zvědavostí a předčítala jí z novin :“...bylo nalezeno tělo mladé ženy, která se zřejmě živila nelegální prostitucí... je zarážející, že se tak stalo přímo před domem s dvaceti bytovými jednotkami ...žena snad nevolala o pomoc, útok musel být rychlý...“ slyšela Vilma útržky čteného textu.

„Muselo se to stát přímo pod okny dětského pokoje mojí Vilmy. Co kdyby ji to vzbudilo, co kdyby to viděla,“ chrlila ze sebe matka rozhořčeně.

Sousedka si srkla horké kávy a dychtivě přikyvovala. Byla to senzace. Smrt v přímém přenosu. Sousedka asi strašně litovala, že nic neviděla. Dokonce přišla i o pohled mrtvolu, tu objevil ranní poslíček, který roznášel noviny a do šesté ranní byla policie s ohledáním hotova mrtvola odvezena.

„Já to viděla...“zašeptala Vilma, „zabil ji Stín...“ vyhrkla a ustrašeně se přikrčila před matčiným zlým pohledem.

„Cosi se ti zdálo!“ máchla po mí máma rukou a dál si ji nevšímala.

Sousedce to ale nedalo: „Vilmo, stíny nikoho nezabijí, to jen my lidé, víš, my máme tu moc. V novinách píší, že to byl muž, vysoký a statný...“

„Prosím tě Hedviko, co jí tu líčíš takové morbidnosti. Vždyť mi v noci neusne!“ okřikla máma sousedku.

Ale Vilmu žádný muž, ani statný, ani tajemný v noci nestrašil. Vilmu strašily Stíny. A ona věděla proč. Protože Stín může zabít. Umí to.

*

Vilma plakala. Byla noc a Vilma se probudila právě ve chvíli, kdy máma nakoukla do jejího pokoje. Byla oblečená na vycházku, jak říkávala svým nočním výletům. Krátká suknička, lesklé kozačky, přestože bylo parné léto, tílko na ramínka s velkým výstřihem a oči měla nalíčení lesklými zlatavými stíny.

„Co nespíš?“ broukla na Vilmu naštvaně. „Hlavně neřvi!“ zasyčela a rozsvítila malou lampičku, kterou Vilma tolik nenáviděla. Posadila se na pelest postele. „Spi, všechno je v pořádku...“ opakovala zarputile a trošku rozzlobeně. Nic nepomohlo, že svůj hlas krotila a snažila se při tom usmívat. Úsměv by falešný, Vilma to poznala. Cítila, že matka chce jít ven a ona ji v tom brání...

„Zůstaň se mnou doma,“ zaprosila a sepjala své šetileté ručičky v dojemné gestu.

Matku nedojala. „Spi!“sykla a přikraly ji až po bradu.

V tom si Vilma všimla, že za matkou cosi narůstá. Byl to on, byl to Stín. Lekla se.

„Zhasni, prosíím...“ zakvílela a vytřeštila oči. Stín rostl. Mohutněl, zvedal se jako příšerný přízrak nad máminou hlavou a naznačoval Vilme, že mámu uškrtí. Už, už tahal za její hedvábný šál, co ho měla omotaný okolo krku.

„ty nejsi normální!“vykřikla máma zlostně, „normální dítě má rádo světlo, líbí se mu, když mu lampa svítí u postele, ty ne, ty ječíš jak kráva...“ hlas se jí zvedal do fistule. Byla nervózní, chtěla ven. Musela ven. Připadala si doma jako uvázaná, jako zakopaná, jako ztracená. Kdyby nebyl slibů Vilmina otce, nikdy by se do mateřství neuvázala. Nikdy nechtěla dítě, nikdy... a teď ho má a ten darebák ji utekl. Nechal ji tu s děckem. Jo, platí, ale co z toho, ona, ona musí děcko hlídat, starat se o ně ...protože kdyby ho odložila, vyschl by i pramen jejich příjmů.

„Maminko, maminečko, zhasni tu lampu... plakala dívenka a spínala ruce jako k modlitbě. Všimla si totiž, že Stín se toho gesta zalekl. Třeba se bojí modlitby... třeba ano... budu se modlit... běželo Vilmičce hlavou.

Matka se zlostí roztřásla. „Jsi střelená, co to děláš?“ vyhrkla a práskla dítě po rukách. „Spi už ty parchantě, nebo tě zmlátím!ů vyhrkla.

V to, Stín skočil. Uchopil oba konce matčina šálu a silně zatáhl.

Matka zalapala po dechu. Útok byl příliš silný. Nemohla se nadechnout, Máchala rukama bránila se, cukala, ale neměla dost sil, byla v nevýhodě, byla překvapená. Oči široce rozevřené, ruce už křečovitě umdlévaly...

Vilma byla v šoku. Bála se. Tolik se bála. Pak ale vyskočila, chytla matku, která padla vysílením na zem, za nohy a vytáhla ji z dosahu Stínu. Nešlo to hned, chvíli to trvalo, Stín se s ní rval, tahal bezduché tělo matky zpět do svého nitra, chtěl ji vcucnout, chtěl ji zabít... ale nakonec se to úplně vysílené Vilmě povedlo. Odtáhla matku dost daleko, aby na ni Stín lampy nedosáhl. Pak skočila po vypínači a lampu zhasla.

V tu chvíli se vzduch v pokoji pročistil.

Pomalu odmotala matce šál z hrdla. Otevřela okno a... matku přikryla dekou. Bylo to zvláštní. Cítila se zvláštně. Dnes bude mít matku pro sebe doma.

Jak Vilma rostla, strachu ze Stínů se zbavovala. Snad to bylo tím, že už na ně jednou vyzrála, že je přemohla... kdo ví. Matka o té příhodě nikdy nemluvila. Vilma jen jednou zaslechla, jak vyprávěla sousedce, že ušla jisté smrti, že si vůbec nepamatuje, jak se dostala domů, jak upadla v pokoji dcery... “ještě že se Vilma nevzbudila, ještě že mne neviděla v tom stavu, jak tam ležím přidušená na zemi. Naštěstí jsem se vzbudila sama a včas odešla do koupelny.“

„Myslíš že tě přepadl ten vrah?“ dychtila sousedka po senzaci.

„Já ti nevím...“ vydechla matka, „mám prostě okno, z toho večera si nic nepamatuji.“

Ale Vilma si pamatovala všechno.

Byla to minulost. Dnes už na ni chtěla zapomenout. Máma se už dávno netoulala po nocích, měla doma manžela a s ním další dceru. Vilma se cítila dobře. Dost dobře na to, aby měla pocit, že má konečně rodinu, skoro harmonickou rodinu. Ale cosi z minulosti ji stále pronásledovalo. Byly to Stíny....

* *

Co myslíte, že se stalo? Je možné, aby stín měl takovou moc? Aby se mohl zhmotnit a zabíjet? A nebo se stalo to, že Vilma sama, v touze mít matku pro sebe, ji přidusila? Mohlo se to stát? Mohla mít dost sil? Nebo mohlo jít v tomto případě o psychokinezi?

Co je to vlastně psychokineze? Uvádí se, že je to schopnost člověka pohybovat předměty silou vůle, působit na fyzické okolí silou své mysli, schopnost pohnout předměty za použití mentální síly.

Mohla Vilma psychokineticky přitáhnout konce šály na matčině hrdle, ne s cílem zabít, ale proto, aby ji zdržela doma?

Dočetla jsem se, že schopností psychokineze, většinou nekontrolovatelné a neovladatelné, trpí převážně teenageři, dospívající lidé, ve kterých se bouří emoce, jsou silní, zdraví, mladí, nevybouření. Je to projev fyzické síly demonstrovaný na dálku, bezdotekově. Chceš aby se rozpadl stolek? Mysli na to! Chceš odhodit soupeře ? Mysli na to! Chceš otevřít dveře...atd...

Myslíš si, že máš schopnost psychokineze? Já bych si s tím moc nezahrávala, ale můžeš si to ověřit jedním neškodným pokusem.

Uvaž na nit dlouhou asi patnáct centimetrů prstýnek a zavěs ho do úrovně na�svých očí. Začni se na prstýnek intenzivně soustředit a zkus ho rozhoupat jen silou vůle. Pozor! Nešvindlovat, nefoukat, nestrkat do něj. Doporučuji také zcela zapomenout na slova :to je nemožné, nejde to, odporuje to zákonům fyziky (to asi půjde každému nejlíp, vždyť kdo by znal zákony fyziky, že?) .

Tak co, povedlo se?

Jestli ne, nevzdávej to. Pamatuj, cvičení dělá mistra!

Hančin příběh o bití a týrání  /povídka/

Crrrr!

Ostrý syrový zvuk domovního zvonku přehlušil na několik setin vteřiny hluk divoké domácí hádky.

Přehlušil dušený pláč malého Jarečka, který ležel zbitý, s krvavým šrámem na tváři, jak mu tekla krev z nosu, pod stolem, přehlušil i vzlykání paní Martiny, kterou opilý násilník právě mlátil velkým kovovým hrncem do zad a hlavy, přehlušil i tichou modlitbu dvanáctileté Hanky, která se krčila pod oknem. S ní už byl násilník hotov, na nohou, rukou i břichu měla bouřlivě se barvící podlitiny, modré, temné, s rudými pruhy skvrn od řemene, kterým ji zmlátil, když mu nepřinesla dost rychle pivo z lednice. Tím vlastně dnešní divoká bitka začala.

Hanka se opravdu snažila, moc se snažila, ale nemohla běžet rychleji. Nemohla.

Otec přišel z hospody něco po desáté. Ne že by už v tu dobu zavírali, ale bylo jasné, že mu došly peníze, jinak by se ještě zdržel. Bylo to tak den co den, noc co noc. Pokud se nevrátil do sedmi hodin, v bytě Vrátkových zavládl strach. Všichni věděli, že sedí někde v hospodě a pije a že až se vrátí, vypuknou hádky, výčitky, bude je bít...

Pan Vrátek byl muž vysoký téměř dva metry, vážící něco přes metrák, silný a statný jako obr, vždyť také do nedávna pracoval v lese. Potom ale o práci přišel a už několik měsíců se potloukal světem, tvrdil že práci hledá, denně vyrážel z domu ...to vše by se dalo pochopit. On se ale stále častěji vracel opilý pod obraz, zdrcený z té beznaděje, z toho pocitu bezmoci, že není schopen uživit vlastní rodinu, že o něj nikdo nestojí, o jeho silné chlapské ruce, mohutné býčí svaly. Cítil se bezmocný a udělal na světě to nejhorší, co mohl udělat, vybíjel si svůj vztek a zklamání na těch nejbližších, na své rodině. Už i malý Jareček věděl, co bude, když otec přijde z hospody. Už od shlédnutí večerníčka se chvěl strachem, tulil se k sestře Hance a tichounce fňukal.

Toho večera přišel pan Vrátek jen mírně přiopilý, protože už asi neměl za co pít. Rozčílil se hned ve dveřích...

„Proč nemám večeři na stole ?“ zařval na mámu, která zašívala Jarečkovi pyžamko, co mu musela dát zítra do školky.

„Už to bude Honzo, mám ji v troubě, aby ti nevystydla, nevěděla jsem, kdy přesně přijdeš, “ poznamenala maminka smířlivě a ihned vyskočila a starala se o otce.

„Jsi líná mrcha !“ sykl otec nahlas, „sedíš, čumíš do blba a nic neděláš. Máma mně říkala, abych si tě nebral, ale já osel...“chrčel opilec.

Paní Martina povzdechla, ale mlčela. Její máma ji zase říkala, že s agresívními opilci se nesmí hádat. Paní Martina už tři měsíce pracuje, přestože ještě mohla být na rodičovské dovolené, dělá pomocnou kuchařku a uklízečku v jednom denním baru, veškeré peníze, které tvoří příjem rodiny vydělává teď jen ona. Mohla by to manželovi říci, ale ona to neudělá, nechce zraňovat jeho sebevědomí a pak...hlavně nechce, aby vzbudil děti, aby křičel, aby je trápil.

„A kde jsou děcka ?“

„Spí už, vždyť jdou ráno do školky a do školy...“ zašeptala.

„Cože ?“ zařval opilec co nejvíc nahlas. „Tak moje děcka tu ani nejsou, aby mně posloužila, když se vrátím udeřený...“chtěl říct z práce, ale včas se zarazil. Nebyl natolik opilý, aby nedokázal odlišit, aby si nevzpomněl, že už několik měsíců žije z výdělku manželky, že sám nepřinesl dolů hodně dlouho ani korunu. Nedostal peníze ani za odstupné, protože firma, u které pracoval, zkrachovala. Jenže on by stejně odstupné nedostal, jeho vyhodili za porušování pracovních povinností, protože ho měsíc před krachem podniku přistihl nadřízený, jak v zaměstnání konzumuje alkohol.

„Nech je spát, jsou malí, nevěděli, kdy přijdeš, proto nečekali... uděláme si společný večer, popovídáme si,“ konejšila ho paní Martina, protože cítila z jeho hlasu hodně agresivity, zloby.

Po pravdě řečeno neměla vůbec zájem dělat si s opilým a zuřivým manželem hezký večer, ani kdyby byla kouzelnice, nedokázala by ten večer udělat opravdu hezký, ale byla ochotna se obětovat pro děti, aby mohly klidně spát.

Opilec práskl rukou do stolu. „Já chci, aby mně Hanka při večeři posloužila. To víš, to by se ti tak líbilo schovávat děcka přede mnou ! Jak by potom vypadala jejich výchova ? Hanka mi poslouží, Jarek mi bude dělat společnost. Musí z něho vyrůst chlap a ne nějaká houžvička, co z něho děláte vy dvě !“

„Ale Honzo, prosím, děti budou mít zítra opuchlé oči, co řeknou ve škole, pošlou na nás sociálku... sousedka mi už říkala, že tu děláme po nocích hluk, nezapomeň, že bydlíme v paneláku!“ prosila paní Martina úzkostlivě.

To ale opilce nastartovalo. Zařval jako v hoře :„Která kráva mi bude diktovat, co si můžu a co nemůžu dělat ve svém bytě ? Já jsem tady pán a vy všichni budete dělat co já řeknu !“ řval ten opilý primitiv, sebral z odkapávače čistý hrnec a začal jím mlátit manželku po ramenou.

Neutíkala. Tiše trpěla a doufala, že když už nic neřekne, že se opilec vybouří a na děti zapomene.

Nezapomněl.

Dunivým hlasem zařval „Hanico, chci od tebe tak moc, když mi máš nachystat večeři a přinést pivo z lednice !?“ Při tom sám stál těsně dvířek chladničky.

Hanka už dávno nespala. Tiše se krčila v pokojíčku a objímala tříletého Jarečka. Modlila se. Ne že by její rodina byla věřící, ne že by nějakou oficiální modlitbu znala, ale ona si vymyslela svoji. To peklo, které několikrát do týdne prožívala, ji přivedlo k tomu, že jim nikdo na světě nemůže pomoci, jen snad Bůh. Jenže aby pomohl, musí o nich vědět, musí jejich utrpení znát... tak si vymyslela modlitbu, kterou se k němu každou noc obracela. Noc co noc. V tu chvíli ale věděla, že na modlitbu musí na chvíli zapomenout.

Přehodila si přes hlavu svetr a vběhla do kuchyně.

Rychle zhodnotila situaci. Zase mlátí maminku. Když ho trošku zabavím, třeba ji nechá na pokoji...

„Ahoj tati,...“ zarazila se. Chtěla se napřed zeptat jak se měl, ale neudělala to, protože podobná slova posledně vyvolala další vlnu vzteku. „Můžu ti dát večeři ?“ zašvitořila.

Otec na chvíli polevil. Milý hlásek ho zaujal. Posadil se ke stolu, rozložil mohutné ruce před sebe a poznamenal : „Tak aspoň někdo se tu chová slušně !“ a káravým pohledem sjel manželku, která si ohmatávala ramena, jestli nemá zlomenou klíčí kost. Ale jen nenápadně, aby si snad nevšiml. Na Hanku mrkla, jako by říkala, udělej všechno co řekne, ať jde brzy spát. Sama zvažovala co udělat. Bylo jasné, že se manžel v hospodě moc neopil, bude lepší vytáhnout schovanou láhev rumu a nechat ho opít do němoty, aby se mohli s dětmi v klidu vyspat ? Nebo raději nic nevytahovat, protože nikdo neví, jestli by mu jedna láhev k plné opilosti pomohla... povzdechla.

„Co vzdycháš, co sakra vzdycháš ?“ zařval otec nahlas, prudce rozrazil rukama a vyklopil na zem talíř, který mu Hanka zrovna dávala na stůl. Dceru při tom praštil do tváře tak silně, že jí začala otékat.

Vykřikla. „Bože, kdy to peklo skončí ?“ zanaříkala a chytila se za oko.

„Cos to řekla ?“ zařval a strhl jí ruce z obličeje. „A cos to udělala ?„ ukázal na nadělení na zemi a pořád při tom řval.

„To se spraví,má tam ještě jednu porci, hned ti to připravím a Hanička zatím uklidí to, co spadlo na zem...“ řešila situaci paní Martina a doufala, že zbylo dost masa, aby opilce uspokojila.

„Spadlo ? Nic nespadlo, vyrazil mi to z ruky !“ brečela Hanka.

Ale on se nedal. „Jsi odporné nemehlo a blbá nešika ! Co tak plýtváš ? A toto vyhodíme ? Kde má na to pořád brát prachy ? “ obrátil se zase na manželku.

„Přece bys nejedl jídlo ze země ?“ lekla se paní Martina.

„ Ať to sežerů děcka !“ prohlásil a zařval na malého Jarečka.

„Jarečka, ne, on spí...“zaprosila Hanka. Věděla, že se chlapec otce moc bojí.

„Já tady rozhoduji, já !“ řval opilec.

Máma Hance tiše šeptala : „Nedráždi ho ! Zabije nás všechny !“

A Hanka k ní zase vysílala signály : Zabraň mu v tom, Jareček se z něho zblázní, bojí se, moc se bojí... Ty jsi dospělá zachraň nás, udělej něco !

Ale ani jedné z nich nebylo nic platno.

Opilec přivlekl malého rozespalého chlapečka do prudkého světla v kuchyni. „Co chrápeš, když ti přišel otec z...“ zase chtěl říct práce, ale zarazil se. Pak pohlédl na stůl a vykřikl : „Kde je to jídlo ? A kde pivo? Co tu děláte, vy zdechliny ?“ a odhodil od sebe Jarečka, ten okamžitě vlezl pod stůl a tulil se tam u jedné nohy stolu, držel se jí a tichounce plakal. Opilec začal těžkými údery mlátit Hanku. Věděla, že se nesmí moc krčit, to by ji srazil na zem a kopal do ní, už to několikrát udělal. Mlčky stála a držela. Zvedla oči a dívala se na něj, jako výčitka, jako němý zvednutý prst. Ani neucukla, bylo by to zbytečné, dohnal by ji.

„Co čumíš jak bosorka ?“ vyhrkl zaskočen jejím jednáním. „Chceš mne uhranout ?“ prásk ! střelil jí facku, bouch! vrazil jí pěstí zboku do krku.

Mlčela.

„Ona je čarodějnice !“ zařval, strhl si pásek z kalhot a začal jí mlátit hlava nehlava. Nejvíc to bolelo na břichu a na prsou.

To už neustála. Skrčila se do klubíčka u stěny pod oknem a nastavila ranám záda. Ještě naposled pohlédla a matku, poslala k ní výčitku, která říkala : „ Toto jsi dovolila, ty jsi to dovolila...“

Opilec nelenil. Na Hance se už vyřádil dost, teď šel naložit manželce. Popadl znovu hrnec a začal do ní bušit. Bránila se, zvedla ruce proti obličeji, ale pak se stočila zády k ranám. Držela. Neutíkala.

Crrr!

Právě v tom okamžiku zazněl od domovních dveří zvonek. Na malou chviličku přerušil dění v bytě, jakoby zmrazil všechen pohyb, ale jen na chviličku, na malou chviličku, která nepřinesla úlevu mámě, Jarečkovi ani Hance.

„Kdo sem leze ?“ zařval opilec směrem ke dveřím.

Odpovědí mu bylo další krátké, ostré : Crrr!

„Sakra, říkám...“ křičel opilec, jazyk se mu plantal, sotva vyslovoval, a pomalu se potácel ke dveřím.

Ostatní v bytě vydechli. Minutka úlevy. Minutka bez křiku, bez bití...

Opilec otevřel dveře.

„Policie !“ vykřikl mladý policista a vešel do bytu, za ním vstoupil starší muž, který pozdravil a zeptal se : „ Můžeme dál ?“ nečekal ale na žádnou odpověď a vešel.

„Co se tady děje? Dostali jsme na vás stížnost pro rušení nočního klidu !“ prohlásil a zkušeným okem se rozhlédl po bytě.

„Táta nás bije...“ vykřikla Hanka a napřáhla ruce, aby za ní mohl přiběhnout bráška, který už byl uplakaný do zemdlení.

„Ale to... nebude tak strašné... pane policisto ...“vyrážela ze sebe máma. Starší policista už totiž strhl opilci ruce za záda a přestože byl na první pohled slabší a drobnější, pevně ho držel v šachu.

„Co..coo... si to..dovo..dovolujete v mém...v mém vlastním bytě ?“ sípal opilec s hlavou skloněnou a rukama staženýma vzadu za tělem.

„To myslím nebude nutné, pane...pane...“ vyskočila máma a napřáhla k opilci ruce. „On už Honza přestane křičet, že ?“

Opilec sebou trhl. „Ty drž hubu, krávo !“ zařval. „To je přepadení, to je násilí !“ sípal.

„Ale pane, sám jste nám otevřel dveře, pozval nás dál...“ říkal mu policista a měl v hlase trošku ironie. Pak se obrátil a mámu : „Přejete si podat trestní oznámení ?“

„Ja..jaké ?“ vydechla máma .

„Například pro týrání osoby žijící ve společném bytě, úmyslné ublížení na zdraví,“ rozhlédl se po bytě a povzdechl, „ útisk...“, dodal.

„Ne, to ne...“

„A přejete si, abychom výtržníka odvedli ?! Aby se prospal na záchytce ?“

Mámě v tu chvíli blesklo hlavou, a až se vrátí, tak mne zabije a co potom moje děti ? „Neee !“ skoro zamečela naplněna strachem. „On zase není tak opilý... on to tak nemyslel... on už půjde spát, viď Honzo ?!“

„To je ještě horší, když není opilý, “ řekl druhý policista, pustil opilého otce, který se otřepal, ale jako každý opilec, zbaběle se stáhl, dokud vedle něj jeho přemožitel stál, sedl si na židli a hladil si zápěstí.

„Když nechcete podat žádné oznámení, musíme jít...“ řekl policista.

„Ne !“ vykřikla Hanka, a chtěla dodat, začne to znovu !

Policista jako by ji slyšel. „Ale provedeme ještě dnes několikrát kontrolu za vašimi dveřmi. Víc udělat nemůžeme. Ale kdybyste zašla k lékaři, ukázala svá zranění, řekla kdo vám je způsobil, podala oznámení... „ napovídal mámě.

„A také byste měla nechat ošetřit zranění svých dětí, milá paní, “ říkal druhý policista, a mluvil jen s matkou, na opilého otce se ani nepodíval, “ vy si trpte, když jste si ten úděl vybrala a chcete ho nést, ale dětem nemáte právo toto dělat !“ řekl jí tiše. „Kdo zlu nezabrání, sám jako by ho činil...“ řekl ještě u dveří.

Máma vrtěla hlavou. Myslela na ostudu, která by postihla její rodinu, na soudní tahanice, na všechnu tu hrůzu okolo...

Dveře klaply a rodina zůstala o samotě. Rodina ? Její ubohé rozmetané torzo.

Opilec, asi zahanben a také postrašen, odešel spát s hlasitým nadáváním do ložnice.

Hanka s malým Jardou v náručí šli hned po něm. Měla chuť dveře zamknout, aby se k nim máma nedostala. Hanka věděla že přijde. Až všechno uklidí, přijde do pokojíčku, lehne si s dekou na zem... Jenže dnes měla Hanka pocit, že by ji měla vytrestat, že by ji měla nechat, ať si spí v kuchyni nebo na chodbě... vždyť i ten policista to říkal: Kdo zlu nezabrání, sám jako by ho činil. Z toho plyne, že máma asi nějak tomu zlu zabránit může. Proč by jí to jinak říkal ? Proč ?

*

Únava jí dosedla na těžká, unavená a pláčem opuchlá víčka. Ve chvíli mezi polosnem a milosrdným spánkem jí myšlenkami probleskla milá, teplá sluneční záře. Jako z pohádky se před ní vyloupl krásný silný rytíř, byl světlovlasý, vysoký a svalnatý, ale nepůsobil hrozivě, jeho modré oči se smály mile a něžně, jako by říkaly : já tě ochráním, pomohu ti, poradím...jen mi podej ruku a pojď.

Natáhl k ní svou ruku, silnou a pevnou, která se vůbec netřásla , sevřel jí dlaň do své, tak ochranitelsky, kamarádsky a někam ji vedl. Jak šli, okolní světlo se ztrácelo a k Hance se vracel pomalu, plíživě, strach. Ale kdykoliv pohlédla na svého rytíře, on se usmál a povzbudil ji. Říkal : „nesmíš se bát, to je nejdůležitější. Jen ty sama můžeš vyřešit své problémy, jen ty sama... ale já ti pomohu najít cestu. „

A pak, když už okolní svět ztmavl docela, zastavili se před jakousi siluetou vysokého muže a to byl...to byl Hančin otec. Chtěla se otočit a běžet pryč, ale její rytíř se postavil zpříma a čekal. Opilý otec, protože už byl zase opilý, se postavil vrávoravě proti Hance, jako by rytíře ani neviděl a zařval „Přines mi pivo, ty kůže líná !“ a napřáhl se, že jí dá facku. Už už cítila zával větru, jak jí na tvář dopadá jeho těžká ruka, už se krčila...aby zmírnila razanci úderu.

V tu chvíli vyskočil rytíř na její obranu, najednou jako by vyrostl, zvětšil se do hrozivých rozměrů a jen tak bokem do opilce strčil. Ten se svalil na zem...jako hromada nějakého hnusu. Odporných starých hader. Světlo se rozsvítilo a okolo Hanky začaly tancovat víly.

„Škoda, že to byl jen sen...“ povzdechla a měla touhu se do něj aspoň na chvíli vrátit, aby mohla kopnout do té ubohé hromádky na zemi, do toho, co zbylo z jejího otce.

Postava rytíře se rozplynula, jako by se na ni za tu myšlenku rozzlobila.

Usnula a její sny byly divoké, plné násilí a bolesti...

*

Sluneční ráno odhalilo všechnu spoušť. Máma uklidila kuchyň, ale nemohla uklidit bolestivé šrámy na tělech ani na dušičkách svých dětí. Hanka i Jareček vypadali jako po přepadení. Zmlácení, samá modřina... Ale Hanka věděla, že už se nikde na nic nebudou ptát. Ve školce i ve škole věděli, co se u nich doma děje. Už několikrát to musela vysvětlovat...

*

„No nazdar ! Už zase, co ?“ přivítala ji kamarádka Tereza.

Hanka přikývla.

„Ale já volala! Hned, jak jsem zaslechla z vašeho bytu křik !“ bránila se copatá, pihovatá blondýnka.

„Tak tos byla ty ! Díky holka ! Ještě že přišli, jinak by mámu zabil.“

„Ale stejně, přišli asi pozdě... pro tebe už bylo pozdě,“ pohladila ji. „bolí to ?“

Hanka sykla. „Nevadilo by mi to, kdybych věděla, že to bylo naposledy...“

„Takže ho nepřistihli, neudělali nic ?“ divila se Tereza.

„Prý musí dát trestní oznámení máma...“ povzdechla Hanka.

„A ona to neudělá, že ?“ sykla Tereza. „Víš, u nás v rodině to taky bylo, u tety Věry. Možná by si s ní měla tvoje máma promluvit, aby věděla co a jak. Aby se jí nestalo to, co tetě.“

„A co se stalo ? Nenapínej“ vyzvídala Haka, ale už začalo zvonit, tak se nic nedozvěděla.

S Terezou byla na malou chvíli o samotě až odpoledne, když se chystaly ze školy, ale Terka musela do hudebky, tak ji řekla jen mezi dveřmi : “Teta to nechtěla nahlásit, myslela, že to přejde, bála se ostudy víš. Tak trpěla do té doby, než ten její ožralec jednou přišel z hospody, zuřil, bil je, jako obvykle, ale nakonec tak silně kopl do malého Marečka, že mu prokopl něco uvnitř... hádka pokračovala a Mareček zatím pod stolem zemřel, vnitřně vykrvácel, “ dořekla Terka a utíkala do toho svého kroužku.

Hanka byla v šoku. Všechno se s ní točilo. Mareček -Jareček, oba se před opilcem skrývali pod stolem... smotalo se jí to. Co dělat ? Co jen dělat ? Kdyby aspoň ta Tereza měla čas, jenže to ne, ona musí do hudebky...

*

Běžela za mámou do restaurace.

„Haničko, mám práci...“ vysvětlovala máma, ale Haka věděla, že s ní nechce mluvit. Ne o tom, co se dělo včera. Všimla si, že máma kulhá, že má tmavé podlitiny na rukou i na obličeji, ale mluvit o tom nechtěla.

„Já ti pomůžu s nádobím a povíme si to při práci...“ navrhla Hanka. Věděla, že právě to máma nechce, ale byla neoblomná. V této části kuchyně byly úplně samy, tak spustila. Řekla máme příběh paní Věrky.

Máma zalapala po dechu. Zdálo se, jako by jí něco stáhlo hrdlo... “On zemřel , ten Mareček ? To já bych nikdy nedovolila !“ vyhrkla.

Hanka se ušklíbla. Cítila mámin strach. V tu chvíli věděla, že něčeho podobného se už dlouho bojí : “A jak bys tomu zabránila ? Mohlo se to klidně stát včera, jak Jardu odhodil, Jarda si vlezl pod stůl, klidně se mu mohl něco stát, ten úder byl tvrdý... když přišli ti policisté, mohl být klidně už mrtvý ! Jako ten Mareček, “ vykřikla stržena emocionálním nábojem té chvíle.

„Ne, to ne...“opakovala máma zarputile a mačkala v ruce houbu na mytí nádobí. „To bych nedovolila !“

„A co já ? Co myslíš, mlátil mne řemenem, chceš vidět moje podlitiny ? Kdybych s tím šla k doktorce...“ šeptala a vytáhla si tričko. Na břiše měla temný šrám od pásku. Hluboký a široký.

„Proboha obleč se ! „ vykřikla máma, nechtěla nic vidět, nechtěla znát bolest svých dětí, zavírala před ní oči.

Hanka poznala, že u mámy se nedovolá. Co teď ? Možná dnes zase přijde opilý, zase je bude bít, zase...

Zaběhla domů. Samozřejmě, nemýlila se. Otec byl zase pryč a její pokladnička byla prázdná. Ale to ji zas až tak nevadilo. Stejně měla většinu svých peněz ukrytou někde jinde. Vytáhla je, vzala ze skříně malý batoh a nacpala do něj nejpotřebnější oblečení pro sebe i pro Jarečka. Bylo léto, stačila mikina, jedna sada čistého prádla, pasta a kartáček, ručník a deka. Jedna sada oblečení pro ni, druhá pro Jarečka.

Rozhodla se.

V domě, kde jí hrozí bití a snad dokonce i smrt, tam ona nebude a brášku tu také nenechá. Když to nebude řešit máma, vyřeší to ona !

Vyzvedla Jardu ze školky a pak...

„Kam jdeme, tam nebydlíme... Musíš uklidit a navařit, nebo bude večer zase křičet !, “začal pofňukávat Jarda a mínil tím otce.

„Utečeme! Nevrátíme se tam! „ vyhrkla.

„Jo !“ souhlasil okamžitě malý. „Táta už nás nebude bít...“, prohlásil a vesele si zahopkal. Pevně ji stiskl ruku. Jenže Hanka věděla, že svět není tak jednoduchý. Kam půjdou? Co budou dělat ?

Zatím jen šli. Šli co nejdál od jejich domova, cestou si koupili pár rohlíků a banány, něco na pití a zastavili se na úplně neznámém dětském hřišti. Jareček si hrál, lozil po průlezkách, klouzal se na skluzavce a vypadal tak šťastný. Jenže Hanka měla hlavu v pýru. Nevěděla, kde dnes budou spát. Mohla by zajít za známými, poprosit o nocleh, ale oni by zavolali mámě, ta by pro ně přišla a...všechno by začalo nanovo. A to ona nechtěla. Vlastně ani nevěděla co chce. Jen jí bylo jasné, že když sebou na útěk vzala i Jardu, musí se o něho postarat.

Pak ji to napadlo. Proč vlastně šla tímto směrem. Kousek odtud je hudební škola. Tereza za chvíli končí, počkají na ni, třeba jim poradí.

*

„Zavedu tě k Věře, ona nám pomůže !“ prohlásila Tereza, když si to všechno vyslechla.

„Bože děti...“ spráskla ruce drobná, světlovlasá paní, když jim otevřela dveře. Na Jarečkovi a Hance okamžitě poznala o co se jedná. Zbytek jí Hanka pověděla.

„Musíme to říct mámě, víte jak se teď o vás bojí ?!“ vyhrkla.

„Ať se bojí, je to přece její vina ! Kdyby podala to oznámení...“ odsekla Hanka a myslela to tak. „Copak nevidí, jak nám otec ubližuje, jak nás týrá...“ vzlykala. Bylo ji špatně. Celý den jí dnes bylo špatně od žaludku, jenže ona to přikládala hlavně tomu, že se bála. Myslela si, že cítí strach.

Paní Věra sklopila oči. „Říkám si, jestli si to o mně myslely i mé děti...“ povzdechla. „Kdyby ale jednaly tak jako ty Haničko, mohl žít i Mareček...“ povzdechla. „Víš, já se na to dívám tak, jak jsem to prožila. Žádná máma nechce nechat ubližovat svým dětem. I ta tvoje určitě drží opilého otce co nejdál od vás, od dětí...“

Hanka jen kývla. Věděla to. Slýchala to při každé hádce, mámino prosení, aby děti nechal.

„Víš, ona v něm nevidí jen současného opilce a násilníka, ona vidí i ty šťastné dny, kdy jste byli dobrá rodina... musela ho přece mít ráda...“

Hanka povzdechla. Ano. I ona si matně vzpomíná na chvíle, kdy táta měl práci, kdy společně jezdili na výlety, do ZOO, na turistické výpravy po republice. Byli docela šťastná rodina. Ještě před rokem. Bylo jim společně dobře.

Paní Věra na ní poznala, na co myslí. „Vidíš, tohle máma nechce ztratit, ona pořád doufá, že by se to mohlo vrátit. Ale já vím, že už není naděje. Jenže tvé mámě to musí někdo říct. Někdo, kdo to sám prožil. Chápeš ? Každý člověk se drží naděje, když nějakou má...“

Hanka se lekla. Dveře cvaky a dovnitř vstoupil kluk. Vysoký, blonďatý, s nádherně modrýma očima. Prostě kluk s velkým K.

„Ahoj Viktore, máme návštěvu !“ poznamenala paní Věra mile. „To je můj syn Viktor, a tohle Hanka a Jareček...“

Viktor si Hanku změřil pohledem, sjel i Jarečka, na kterého se mile usmál , a zašeptal : “Kdo vás zbil ?“

Hanka se nezmohla ani na slovo. Poznala v něm svého rytíře ze včerejšího snu. Sice trošku menšího, mladšího, ale byl to on !

„Jejich táta“ řekla paní Věra tichým, ale hodně napjatým hlasem. Ticho by se dalo krájet. Bylo těžké, dusivé a ve vzduchu visela bolest smrti. Smrti Viktorova bratra Marečka. Hance v tu chvíli všechno došlo.

„I já to zažil,“ zašeptal Viktor, „před šesti lety...“

Přes vážnost chvíle Hanka rychle uvažovala. Před šesti lety ? Kolik mu tak asi je , když si to pamatuje ? Patnáct ? Šestnáct...?

Ukázalo se, že Viktorovi je jen čtrnáct, ale tím co prožil , se stal jaksi dospělejším. Zralejším. S Hankou si rychle padli do oka.

*

„Zavoláme mámě ?“ zeptala se nakonec po večeři paní Věra.

Hanka nakonec přikývla. „Ale ona stejně nepřijde dřív než v sedm, ona je do té doby v práci.“

„To nevadí, klidně u nás zůstaňte, „smála se mile Věra.

„Můžete tady i spát !“ vyhrkl Viktor. „U nás vás nikdo bít nebude !“

„Určitě tu můžete spát, když to bude potřeba. Máma by měla mít prostor promluvit si s otcem v klidu a bez obav o vaše zdraví... Třeba jim to pomůže,“ prohlásila paní Věra, ale v jejím hlase byla pochybnost. Nevěřila, že by rodině v takovém stavu mohlo cokoliv pomoci. Sama to prožila.

„Mně je špatně.. „povzdechla Hanka a odběhla na záchod. Zvracela. Mezi zvratky bylo hodně krve. Když tu hrůzu paní Věra uviděla, vrátilo ji to o šest lez zpět. Na nic nečekala. Zavolala sanitku a Hanku odvezli.

„Prosím, nedávejte mámě Jardu domů, prosím... on ho zabije !“ byla její poslední slova.

Paní Věra je večer v sedm hodin Hančině matce odrecitovala doslova. Nevyčítala, nebyla na ni zlá, ale mluvila důrazně a jasně. „Budete se muset rozhodnout. Váš manžel by se měl léčit a pokud nebude chtít... ale děti by už týrat neměl, vždyť vám skoro zabil dceru ! Doktoři říkali, že ještě jeden úder a nikdo by jí už nepomohl.“

*

Možná právě ta slova byla poslední kapka. Pohár máminy trpělivosti přetekl. Ihned od Věry, u které nechala Jarečka, zašla na policii.

Hanka zatím ležela v nemocnici a byla vlastně šťastná. Poprvé za několik měsíců byla doopravdy šťastná a to i přes to, že měla velké bolesti. Ale věděla, že se z toho dostane, že zase bude líp. Měla naději.

Jarečka ráno odvezla máma k babičce na Moravu, než se situace v rodině dá do pořádku. Odpoledne si sedla s manželem. Nebyl opilý, vycítil už, že se v rodině cosi zásadního děje. Když mu řekla, co se stalo, rozplakal se. Ano, opilci často pláčou, často litují svých činů... ale když se znovu napijí, kolotoč se roztočí od začátku.

Máma mu nabídla, aby se šel léčit.

Bylo to zvláštní, zdálo se, že na cosi takového už dávno čekal.... Souhlasil.

„Táta slíbil, ve světlé chvilce, když nebyl opilý, že se dá na léčení,“ svěřovala se máma Hance.

„Myslím že pro naši rodinu už je pozdě !“ a máma přikývla.

Paní Martina požádala o rozvod. Věděla, že slepené střípky vztahů už nejsou to pravé. Nikdy by manželovi nemohla odpustit všechno, co jim udělal.

Pan Jan Vrátek nastoupil léčení a po návratu se odstěhoval, našel si práci na Moravě, ale rodinu navštěvoval. Dlouho, předlouho mu ale bude trvat, než své děti přesvědčí, že se ho nemusí bát. Hlavně Jarečka. A Hanka ? Ta mu nikdy neodpustí. Některé věci se prostě nedají zapomenout, člověk si je nese celým svým životem jako memento.

*

Tenhle příběh skončil ještě relativně dobře.

Ale tak si říkám, co by se mohlo stát ? Co by se stalo, kdyby Hanka neměla takovou rozumnou kamarádku, jako je Tereza ? Jak dlouho by její máma i ona sama , ještě snášela příkoří, kopance a bití od opilého otce ? Jak dlouho by se trápil i on v bezvýchodnosti své situace ?

Co by se muselo stát, aby to peklo přestalo ?

Pamatuj si !: Nikdo nemá právo činit druhému nic, co by on sám nechtěl. Nikdo nemá právo druhého bít, omezovat, týrat a to jak fyzicky, tak psychicky, nadávat mu, urážet ho.

Nic z toho si nemusíš nechat líbit.

A kam se obrátit o pomoc ? Na policii , na lékaře, který zhodnotí tvá zranění a sepíše o nich protokol, na důvěryhodné příbuzné či jiné dospělé osoby, na učitele, a nebo pokud si vůbec nevíš rady, volej na linku bezpečí !